Kortikoidy

Dnes si povíme něco o lécích, se kterými se někteří z nás v životě již setkali. Řeč bude o kortikoidech.

Co se týče obecného představení těchto léků, kortikoidy jsou syntetické látky, které se využívají při léčbě alergií, imunitních chorob či atopického ekzému.

V některých případech lékaři váhají, zda tuto léčbu nasadit, v jiných případech je to jediná pomoc, která se pacientům nabízí. Ať tak či tak, kortikoidy jsou sporné téma. Někteří lidé je při léčbě striktně odmítají, jelikož je prokázáno, že mají mnoho vedlejších účinků. Mezi ně patří především žaludeční problémy, osteoporóza a v neposlední řadě i značný přírůstek váhy. Mezi nejzávažnější však patří hlavně změny psychického stavu, projevující se změnami nálad či dokonce i depresemi. Proč se tedy tyto léky tak hojně užívají?  Pozitivem kortikoidů je hlavně to, že při jejich nasazení projevy nemoci velice rychle ustoupí. Při jejich delším užívání se však velmi často projeví vedlejší účinky.

V jednom z minulých článků jsem vám přiblížila problematiku Crohnovy choroby. Poznali jste hlavní protagonistku příběhu, kterou byla kamarádka Lída. Ta byla v určité fázi svého onemocnění léčena kortikoidy. Jak sama říká, není to nic příjemného, ale léky jí velmi pomohly. Téměř okamžitě přestaly projevy její nemoci, a tak se opět mohla začít věnovat sportu, s kterým musela pro nevolnosti a bolesti skončit.

„ Na začátku jsem si léky nemohla vynachválit. Problém však přišel později,“ svěřuje se. Lída byla vždy spíše flegmatik, nikdy se nehádala ani nekřičela. Jak sama dodává, není problémový člověk. To se však změnilo po delším užívání kortikoidů. „Sama sebe jsem nepoznávala,“ říká.

Faktem bylo, že i nám ostatním se začala jevit poněkud hádavá a cholerická. Naštvalo ji téměř všechno. Vadilo jí, když do ní někdo v tramvaji omylem vrazil, vyváděla, když si někdo dovolil přijít na schůzku s ní byť jen o pět minut později. Z mého pohledu nebyla jen uhádaná, ale agresivní. Občas mi přišlo, že si snad hledá záminky proto, aby mohla na někoho křičet. Věděla jsem však, že taková nebyla vždy, proto jsem se snažila nebrat její nálady vážně. Ve chvílích, kdy nebyla agresivní, byla zase plačtivá a depresivní. Lída prostě létala na náladovém tobogánu. Její chování se měnilo téměř každou chvíli, z extrému do extrému. Jako by ztratila zlatou střední cestu.

Její chování jevilo známky patosu. Nebyla smutná, ale nešťastná. Neměla problémy, ale existenční tíži.

Bylo to hrozné období. Nejhorší na tom všem bylo, že si ona sama v určitých chvílích uvědomovala, že to přehání, že její chování není úplně standartní. Jak ale řekla, nedalo se s tím nic dělat. Bylo to silnější než ona. Vysvobození pro ni přišlo ve chvíli, kdy jí byly nasazeny imunosupresiva. Ze dne na den se z ní stal jiný člověk. Byla to stejná Lída jako dřív. Myslíte, že kvůli této negativní zkušenosti na kortikoidy zanevřela? Ani náhodou! „Bez debat!“ Taková je její odpověď na otázku, zda by si zase nechala nasadit tuto léčbu. „ Jsem přesvědčená, že kdyby nebylo nutné, abych tyhle léky brala, tak by mi je můj gastroenterolog nepředepsal,“ říká a já musím dodat, že s ní souhlasím. Ačkoliv jsou kortikoidy zrádné a způsobují velkou řadu nežádoucích účinků, přeci jen mají svůj smysl.

Pokud se někomu zhorší zdravotní stav natolik, že jiné léky nepomáhají, pak vězte, že kortikoidy téměř vždy pomohou. Právě proto je to tolik sporné téma. Problémem však je, že v dnešní době byly kortikoidy téměř „zdémonizovány“. Jsou považovány za něco zlého, co se nemocným nasazuje za trest. Většina pacientů vám ale řekne, že to tak není. Ať je to jakkoliv, tohle téma bude vždy vyvolávat řadu diskuzí.