Stres a civilizační onemocnění
Každý ví, o co jde a absolutní většina z nás to zažila. Myslím, že představovat stres je zcela zbytečné. Pojďme se tedy zaměřit na to, jakým způsobem ovlivňují stresory rozvoj civilizačních onemocnění.
V momentu, kdy na nás působí stres, spustí se stresová reakce. Stresová reakce vede k tomu, aby se aktivovaly mechanismy, které nám umožní podávat krátkodobě vysoký výkon. Pokud je však někdo neustále obklopen stresem, nedopadne to bohužel tak, že by dotyčný podával vysoký výkon po delší dobu. Jeho výkonnost se snižuje, až se časem zastaví. Jedince čeká jedna z nejčastějších civilizačních chorob – syndrom vyhoření.
Syndrom vyhoření by se dal laicky a jednoduše popsat jako ztráta zájmu téměř o všechny situace a věci ve svém okolí. Syndrom má čtyři fáze. Ze snahy pracovat co nejlépe přejde daný člověk do bodu dvě, ve kterém začne mít pocit, že nic nestíhá. Poté přijde na řadu úzkost s pocitem neklidu a snahou neustále něco dělat či organizovat. V poslední fázi se jedinec dostane na dno. Je vyčerpaný, zklamaný a vůbec nic ho nezajímá. Mezi příznaky tohoto onemocnění patří například únava, deprese nebo pocit úzkosti.
Něčím podobným si na sklonku roku prošla i moje kamarádka Karolína. Co si jí pamatuji, byla Karolína velice činorodá, aktivní a nesnášela jakýkoliv odpočinek. Svým způsobem pro ni synonymem odpočinku byla práce. Její problém začal doutnat v době, kdy začala studovat dvě vysoké školy současně. Většina z nás, kteří jsme ji znali, jsme byli šťastní, že jsme ve své době byli schopni vystudovat vůbec jednu vysokou školu. Nechápali jsme, proč to dělá, ale vypadalo to, že ji to velice baví. Nevěnovali jsme tedy jakýmkoliv příznakům pozornost. Myslím si, že ji to svým způsobem bavilo, a to hlavně zezačátku. Problémy přišly později. Jednoho dne se mi zmínila, že ačkoliv studuje, má neodbytný pocit, že by si měla začít vydělávat vlastní peníze. Vadil jí pocit, že je závislá na rodičích. Dalo by se říci, že u ní syndrom vyhoření v plné síle vypukl právě v tomto období. Jedna práce ji ale nestačila, proto si našla i druhou, aby měla co dělat v noci. Začala chodit na noční inventury do supermarketů. Karolína sice studovala a vydělávala si vlastní peníze. Měla, co chtěla, tudíž by se měla cítit šťastná, což ovšem nebyla pravda.
Její psychika se začala hroutit jako domeček z karet. Nejprve byla jen trochu plačtivá, poté ji dokázala vykolejit jakákoliv hloupost. Nedej bože, když neudělala ve škole zkoušku. Práce, škola a neustálý stres s ní pořádně zacloumaly. Nechtěla s námi chodit na víno, byla neustále naštvaná, a také dost protivná. Ztratila zájem o cokoliv – o školu, o práci i o lidi kolem sebe. Právě v tomto období potřebovala pomoc, ale říkala si o ní špatným způsobem. Namísto toho, aby přišla a řekla, že má problém, a neví, jak si sním poradit, začala se všech kolem sebe stranit. Přestala spát, jíst, učit se. Většinu dne prospala. Pomohla jí až její matka, jak nám posléze při jedné večeři prozradila. Nedokázala se dívat na svou stále uplakanou dceru, která ale o pomoc nejevila zájem. Zařídila tedy Karolíně psychologické sezení.
Ačkoliv se zezačátku zdráhala k psychologovi chodit, poté byla ráda, že jí její matka donutila k odborníkovi jít. Její stav se začal zlepšovat, ale trvalo to velice dlouho dobu. Psycholožka Karolíně řekla, že by si měla najít čas sama pro sebe a měla by více odpočívat. Ač se zprvu jevilo nemožné, že by dokázala odpočívat, posléze se to přeci jen naučila. Pozdě, ale přece. Kdyby problém začala řešit dříve, nemusel by dospět do této fáze.
Pokud tedy cítíte, že něco není v pořádku, nezdráhejte se vyhledat pomoc. Nepřeceňujte své síly a nepřepínejte se, mohlo by se vám totiž stát, že dopadnete stejně. A za to přeci žádný shon nestojí.